Mám křídla

Jak jsme jeli na Velkou Čínskou zeď

Mezipřistání v Pekingu jsme museli využít k návštěvě Čínské zdi. Měli jsme málo času. Byla strašná zima, neměli jsme teplé oblečení. Nevěděli jsme, kudy kam. Já byla těhotná, ale rozhodnutá se na tu stavbu vyšplhat… Jak to celé dopadlo? Jeli jsme darovat orgány a dá se na Čínské zdi čůrat?

 

Při cestě z Thajska jsme měli mezipřistání v Pekingu, a to cca 20 hodin. Návštěva Velké čínské zdi byla jasnou volbou:) Googlili jsme kudy kam, na letišti jsme nechali batohy, na sebe natáhli to nejteplejší oblečení (tepláčky, mikinku a tenisky, nic teplejšího jsme neměli) a vydali jsme se za dobrodružstvím.

Celá Čína je “zvláštní”.  Ale o tom jindy. Je tam smog, divní lidi, všechno funguje tak nějak “po svém” a je to velkoměsto, kde se prostě nechcete ztratit…

Dojeli jsme metrem na místo, ze kterého měl odjíždět vlak. To nádraží bylo zavřené. Super. Stála tam však cedule, že na Badaling (místo, kde se Čínská zeď nachází) se dostaneme tudy a tudy. To už ale za námi běžel čínský taxikář. Říkám příteli, dělej, že ho nevidíš, utíkáme.

“Badaling, Badaling”, křičel na nás a běžel za námi. Marně jsme utíkali, jak kdybychom něco ukradli.

“No, thank you”, nezabralo, nezbavili jsme se ho.

Anglicky neuměl nic. Vůbec nic. Vlastnil ale chytrý přístroj, který překládal, co říkal, do písemné angličtiny. Něco jako google před x lety. Pochopili jsme, že nás tam odveze a pak přiveze. Chtěl za to nehorázné peníze.

To už jsme však cupitali do metra a jali se hledat novou cestu. Venku byla celkem zima a tak nějak i smrádek… Čína, no.

V metru nás odchytla paní. Nebylo asi těžké poznat, že dvě bledé tváře mezi číňani jsou turisti a hledají slavný Badaling. Stejná historka, lehce uměla anglicky, vlastnila stejný chytrý přístroj, který překládal, i když dost blbě…. Že nás paní odveze. Ona osobně. A přiveze. A za půlku, co ten první číňan….

Říkám si, paní by nás na orgány asi neprodala, vypadá tak nějak důvěryhodně

Zvážili jsme možnosti, hlavně to, že nevíme, kde jsme, a hlavně kam máme jít. Taky nás tlačil čas, abychom ho měli dostatek na cestu zpět na letiště. Zůstat v Pekingu se mi jako velká výhra zrovna nejevila.

Souhlasili jsme. Paní pak, že nás bude 6 a pojedeme. No jasně, posbírá ještě další “dárce orgánů” a vyrazíme.

Počkali jsme v metru v McDonaldu  a asi za 20 minut nás paní vyzvedla. Mno, jaké překvapení bylo, že paní neřídí, nepojede, ale že máme jít s tím prvním číňanem… No tak ten už nás na orgány klidně prodá, říkala jsem si….

Nasedli jsme do staré oprýskané dodávky, která strašně smrděla a byla špinavá. Není cesty zpět.

Vnitřek dodávky:)

Zcela odevzdaně jsme strávili (v klimatizaci, podotýkám. Venku bylo asi 11 stupňů) cestu po dálnici neznámo kam. Začalo pršet. Byla mlha.

Zastavil na opuštěném místě, uprostřed něčeho, co někdy bylo možná městečko. Nebo tam ty lidi byli prostě schovaní, nevím …

Byla tam jedna paní, co nám prodala pláštěnku. Vyrazili jsme na cestu k místu, odkud se dalo vylézt na zeď. Trvalo to asi 30 minut. V dešti. Do kopce. Jooo, už tehdy mě to bavilo.

Viditelnost mizivá, zima citelná a déšť vydatný. Ideální podmínky na takový výšlap. Naštěstí se pak před námi rozprostilo neco jako náměstíčko. Tam jsme si zakoupili pláštěnku na boty. Kvalitní čínský výrobek:)

Pláštěnky:)

Našli jsme ceduli, která slibovala lanovku až na vrcholek. U pokladny se nám protočili panenky, pěkně drahá jízda. No nevadí, jsme tu jednou za život ne?

Výhled z lanovky jsme si mohli domyslet…

Šedá barva, mlha a kapky deště:) No pecka. Bylo opravdu H…O vidět:(

Nicméně po chvilce jízdy jsme se ocitli na vrcholku. Byla tam malá občerstvovna, dokonce i WC.

Poprvé jsme vystoupili na Velké čínské zdi. Počasí nám bylo ukradené.

Chodili jsme sem a tam asi dvě hodiny. Zážitek to je nepopsatelný. Cítila jsem se, jako bych stála na Měsíci. Strašně důležitě jsem si připadala. Vnímala jsem ten obrovský kus historie, tu monumentálnost a sílu okamžiku. Dechberoucí.

Po cestě zpátky jsme si u lanovky nahoře dali jeden knedlíček na zahřátí. Trochu smrděl, ale byl dobrý a teplý.

Do času odjezdu s číňanem zbýval ještě nějaký čas, tak jsme se rozhodli ochutnat místní kuchyni a trochu uschnout a ohřát se. Sešli jsme dolů, do toho “náměstíčka”, kde jsme si koupili ty skvělé pláštěnky na boty. Ty, které se za chvíli rozpadly a akorat v sobě držely vodu.

Bylo tam několik ” restaurací”, ale bez lidí… Nevadí, všichni jsou nahoře, říkala jsem si. Sedli jsme si dovnitř a obdrželi jídelní lístek. Domluva marná.

“Soup?”

” Do you have hot soup?”

“Eat?”

Neééé, nic. Tak jsme ukázali do jídelního lístku a objednali si “kachní vývar”. Na tom se přece nedá nic zkazit…

 

Kachní vývar – asi teda kachní vývar

 

Jééžiš, to smrdělo. Ale bylo to horké. Pustili jsme se do jídla a mlčeli. Pak jsme na sebe koukli.

Byla nám ale taková zima, že nám to bylo jedno. Mastnota plavala všude a kusy kachny i s kostí taky. A přitom kachnu miluju. Snědli jsme na zahřátí trochu té čísté polévky, dál se to nedalo, chtělo se mi zvracet. Že by to bylo tím, že jsem byla ve 3. měsíci těhotenství?

Další pokus o polévku se konal u té paní, kde jsme měli sraz s tím číňanem. Na místě jsme byli trochu dříve, první, a tak jsme uvítali možnost dát si čaj a polévku. Tentokrát to nebyl kachní vývar, tentokrát to byla voda. V ní plavalo rajče na kousky a vajíčko. Rozkvedlané. Díky bohu to nemělo žádnou chuť, tak jsme to snědli celé. Na ozdobu jsme měli okurku.. Asi místní delikatesa 🙂

 

Zaplatili jsme asi jako za večeři v Hiltonu a šli jsme čekat na odvoz.

Zima, hrozná zima. A my jsme na to neměli vybavení. Mokré tenisky, mokré ponožky. Hodinu a půl cesty před námi do Pekingu.

Naštěstí Kuba má skvělé nápady.

V dodávce objevil, že pod námi fouká teplý vzduch! Sundali jsme mokré a smradlavé ponožky a udělali si v autě soukromou sušárnu.

Z kompresních podkolenek, které jsme na sobě měli ještě z letadla (přiletěli jsme z Bangkoku) Kuba vyrobil ponožky.

Ponožky z kompresních podkolenek

A protože je chytrý, ponechal si z pláštěnky na boty ty černé gumičky, kterými stáhl podkolenky, aby nám netáhlo na nožičky.

 

Než jsme přijeli do Pekingu, ponožky i boty byly suché a my jsme šli plní dojmů na letiště, abychom letěli domů….

Konec dobrý, všechno dobré

PS: orgány máme všechny

Leave a Reply

Your e-mail will not be published. All required Fields are marked